Ječmen

Ječmen (Hordeum) patří mezi nejstarší zemědělské plodiny. Vyskytuje se již v čínské a indické mytologii, archeologicky je doložen již v prehistorických dobách v Evropě, Asii a Africe. Na naše území přinesly ječmen stěhovavé národy z jihozápadní Asie asi před pěti tisíci lety. V 17. století se začal ječmen pěstovat jako hlavní sladovnická surovina.

Ječmen je ve srovnání podle osevní plochy čtvrtou nejrozšířenější zemědělskou plodinou na světě po pšenici, rýži a kukuřici. Každoročně se ve světě sklidí kolem 150 milionů tun ječmene. Nejvíce se jej vypěstuje v Rusku, Německu, Francii, Kanadě a Španělsku. V Česku zaujímá po pšenici druhé místo mezi obilovinami. Nejseverněji se ječmen pěstuje až v Norsku a na Sibiři, nejvýše v Tibetu a v Andách až 4000 metrů nad mořem.

Ječmen zahrnuje 25 druhů planého ječmene a jeden druh kulturní: ječmen setý (Hordeum vulgare), který patří k hospodářsky nejvýznamnějším rostlinám. Kulturní ječmen je jednoletá jarní nebo ozimá obilnina; některé plané druhy jsou víceleté.

V antice byla ječná kaše běžným jídlem a dodnes se konzumuje na Blízkém Východě. V Evropě ječmen z přímé konzumace vytěsnila hlavně pšenice. Běžné jsou však ječné kroupy a krupky, sloužící jako přísada do polévek a dušených jídel např. houbový kuba. Sladovnický ječmen je určen především pro výrobu piva. Šlechtitel Josef Bouma nechal kdysi rentgenové záření působit na obilky ječmene, ozářené je poté nechal vyklíčit a z těch nadějných vyšlechtil odrůdu Diamant, jejíž slad byl prvotřídní. Nyní se již tato odrůda nepěstuje, ale dalším šlechtěním z ní vznikly novější odrůdy se skvělými vlastnostmi. Část vypěstovaného ječmene se také používá ke krmným účelům.

Mladý ječmen je zařazen mezi tzv. superpotraviny. Vyrábí se rozdrcením, usušením či vylisováním, vznikne zelený prášek, který se smíchá s vodou nebo s ovocným džusem. Mladý ječmen obsahuje vitamíny B, C, E, H, K, cholin nebo beta-karoten. Dále se v něm nachází až 70 různých minerálů a stopových prvků. Mladý ječmen podporuje trávení, pozitivně ovlivňuje krevní obraz, urychluje regeneraci tkáně a poskytuje antioxidační ochranu, říká se mu „životabudič“.

Z hlediska ochrany rostlin je důležité chránit ječmen před houbovými chorobami, z nichž některé mohou mít vážné důsledky na zdraví lidí.

Námel na obilí

Houba paličkovice nachová, která dokáže dokonale napodobit zrno (tzv. sklerocia námele), může být příčinou otravy, tzv. mykotoxikózy. Lidově se jí říká tvrdá houba, svaté žito, svatý oheň nebo nejčastěji pod názvem námel. Sklerocia obsahují alkaloidy a mohou vyvolávat onemocnění zvané ergotismus, kdy se vyskytují sluchové halucinace, postižený má návaly hysterie, kolapsové stavy či záchvaty tance, při větších dávkách toxinů dochází k odumření částí těla (gangrenózní ergotismus). S příkladem gangrenózního ergotismu se setkáváme u holandského malíře Pietera Brueghela na známém obraze Mrzáci. Výskyt námele je zvyšován chladnými zimami a následným chladným a vlhkým jarem. V roce 1938 byla z námele extrahována kyselina lysergová, která byla následně využita k výrobě LSD.

S příkladem gangrenózního ergotismu se setkáváme u holandského malíře Pietera Brueghela na známém obraze Mrzáci.

K nejrannějším popsaným epidemiím ergotismu patří Athénský mor z roku 430 př.n.l. Vzhledem k tomu, že až do roku 1676 nebyla známa příčina této choroby, nebylo možno ji odstranit, a tak se s těmito epidemiemi potkáváme poměrně často. Do roku 1879 jich bylo v Evropě známo 306. Ve středověku se ergotismus často označoval za „oheň sv. Antonína“ a vedl k založení zvláštního mnišského řádu sv. Antonína, který pečoval o lidi postižené touto chorobou. Je pravděpodobné, že psychotropní forma ergotismu stála i v pozadí některých čarodějnických procesů. Jedním z nejznámějších je tzv. Salemský čarodějnický případ ze 17. století v USA. Poslední popsaný příklad ergotismu byl v roce 1950 ve Francii. V současné době se epidemie ergotismu vyskytují v Africe (Etiopie) a Asii (Indie). V České republice je v důsledku dodržování zásad správné zemědělské praxe (např. moření osiva, ošetření porostu fungicidy) možnost nákazy ergotismem minimální.

Stejně jako ostatním obilovinám, ani ječmeni se nevyhýbá napadení hub rodu Fusarium, které se podílejí na odumírání klíčních rostlin. Na zelených klasech vytváří hnědé skvrny, části klasů zasychají. Na zralých klasech se mohou tvořit oranžové povlaky mycelia se sporami. Vhodné je provést fungicidní ošetření při riziku šíření choroby a preventivní ošetření před objevením prvních příznaků.

Spála ječmene

Stéblolam se může vyskytnout u pšenice i u jarního ječmene. Způsoben je houbou rodu Tapesia yallundae. Na počátku stébel jsou viditelné kosočtverečné praskliny počínající odumírání pletiv. Vhodné je opět fungicidní ošetření v případě rizika šíření choroby. Spálu ječmene poznáme podle šedozelených protáhlých skvrn na listech. Ječmen je také nejcitlivější plodinou na působení houby Pyrenophora teres, která způsobuje síťovou skvrnitost, jejíž primární příznaky je možné zpozorovat již na klíčních rostlinách. Projevuje se na listech jako hnědé, nepravidelné skvrny někdy s příčnou nitkovitou kresbou.

 

Použité zdroje:

Wikipedia. Ječmen. Dostupné zde.
Ing. Pavel Kraus, Ph.D. Výskyt chorob obilnin v odrůdových pokusech ve vegetačním roce 2015/16. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský Brno. 10. 2. 2017. Dostupné zde.
Ing. Dvoržáková Miluše, Fakta o pesticidech, anebo co o nich možná nevíte. Praha 2020. Dostupné zde.
Ing. Jan Kazda, CSc., Ing. Jan Mikulka, CSc., doc. Ing. Evženie Prokinová, CSc. Encyklopedie ochrany rostlin, Praha 2010