Řepa cukrová

Řepa cukrová (Beta vulgaris var. altissima, hovorově cukrovka) je dvouletá zemědělská plodina z čeledi laskavcovitých.

Cukrovka patří k tradičním plodinám pěstovaných v našich zemích. Původně byla velmi náročná na ruční práci – sela se hustě, okopávání a jednocení probíhalo ručně. Postupně se začaly sít jednoklíčkové odrůdy a ruční práce odpadla. Ačkoliv je to rostlina dvouletá, pěstuje se pouze jeden rok, aby nevyběhla do květu. Řadí se mezi okopaniny. Sklízí se bulvy, které jsou využívány v cukrovarnickém průmyslu, pro výrobu lihu a nyní již omezeně jako krmivo pro hospodářská zvířata.

Cukrová řepa byla pěstována jako krmivo již v antických dobách, ale využití její sladké chuti bylo objeveno teprve nedávno. K průmyslovému využití došlo až v roce 1802, kdy byl v obci Cunern (dnešní Konary v Polsku) otevřen první cukrovar.  Za napoleonských válek došlo k obrovskému rozvoji cukrovarnictví, neboť francouzské námořnictvo zavedlo námořní blokádu Anglie a tím byl znemožněn dovoz třtinového cukru do Evropy z Karibiku. Na konci války bylo v Evropě již na tři sta cukrovarů. Ve Spojených státech amerických byl první cukrovar na řepu otevřen roku 1838.

Cukrová řepa je významnou ekologickou plodinou. Kyslík, který vyprodukuje 1 ha této plodiny, stačí k dýchání 62 lidí po dobu jednoho roku. Cukr, který se z této plodiny vyrábí, je chemicky nejčistší potravinou mezi všemi zemědělskými produkty. Vzhledem k používané hluboké orbě a použití zelených částí po sklizni k organickému hnojení přispívá cukrovka také ke zúrodňování půdy. Je tedy výbornou předplodinou. Cukrovka funguje jako také výkonná sluneční elektrárna, produkující a uskladňující získanou energii ve své biomase.

Stadium vzcházení je z hlediska výskytu škůdci tím nejkritičtějším. Klíčky poškozuje brouk maločlenec čárkovitý (Atomaria linearis). Proti tomuto škůdci je vhodné použít insekticidně mořené osivo. Vzrostlé rostliny se mu již ubrání.

Děložní lístky a první pravé listy poškozují typickým dírkováním dřepčík rdesnový (Chaetocnema concinna) a dřepčík řepný (Chaetocnema tibialis). Napadené rostliny zaostávají v růstu, při silnějším poškození hynou. V tomto případě je možné ošetřit vhodným přípravkem na ochranu rostlin. Dalšími škůdci cukrové řepy jsou mouchy květilky řepné (Pegomyia hyoscyami) a mšice. Vzhledem k používání mořeného osiva došlo v posledních letech k výraznému potlačení významných škůdců, kteří se stali vzácnými a již tolik neškodí.

Řepa se vysévá v širokých řádcích a již od zasetí je vystavena silnému konkurenčnímu tlaku plevelů, a proto je udržování porostu bez plevelu tuto plodinu zásadní.

Onemocnění zvané spála řepy vyvolávají půdní houby. Krček rostliny se zaškrtí a rostlina odumírá. Ochrana proti této chorobě je pouze preventivní, a to výběr vhodného pozemku, předseťová úprava a správné setí. Je třeba vysévat kvalitní osivo do prohřáté, pečlivě připravené půdy.

V polovině léta se začínají objevovat příznaky virových chorob, např. rizománie cukrovky, kterou vyvolává virus žluté nekrotické žilkovitosti řepy (Beet necrotic yellow vein virus – BNYVV). Napadené rostliny zavadají, mírně žloutnou, bulva je malá se zmnoženými postranními kořeny, které posléze odumírají. Rizománie zhoršuje všechny výnosové parametry cukrové řepy. Snižuje se výnos kořene (zcela běžně o polovinu, v extrémních případech až o 90 %), snižuje se cukernatost (řádově o několik procent, v extrémních případech cukernatost klesá až na 5 – 8 % oproti původních 16 %) a zvyšuje se obsah popelovin, takže klesá výtěžnost.

Nejčastější houbová choroba řepy je cerkosporová listová skvrnitost. Při silnějším výskytu drobné skvrnky na listech splývají, listy zasychají, výnos může být snížen až o 20 %. Základní ochranou pak zůstává dodržování několikaletého odstupu v pěstování řepy na daném pozemku (minimálně čtyři roky).

Použité zdroje:

prof. Ing. Pavel Ryšánek, CSc. Rizománie cukrové řepy. 23. 2. 2000. Dostupné zde.
prof. Ing. Vladimír Švachula, DrSc., Prof. Ing. Josef Pulkrábek, CSc. Česká zemědělská univerzita v Praze. Budoucnost pěstování cukrové řepy. 4. 5. 2020. Dostupné zde.
Ing. Jan Kazda, CSc., Ing. Jan Mikulka, CSc., doc. Ing. Evženie Prokinová, CSc. Encyklopedie ochrany rostlin, Praha 2010